1.Minulost

7. října 2007 v 17:41 | Martina |  Povídka: Střípky minulosti
První kapitolka nové povídky...doufám, že se vám bude líbit! Už se těším na komenty:)

"Carol! Pojď sem na moment!" křičela vyšší hnědovlasá žena s pravidelně natočenými kadeřemi špinavé blond kštice. Měla na sobě ušpiněnou bílou zástěru, která na první pohled byla starší výroby.
"Hned mami!" ozval se hlas odkudsi z komory. Za chvilku se přiřítila středně vysoká, chuďulinká dívka s bujnou hnědou hřívou. Její pomněnkově modré oči zářily už na dálku.
"Co potřebuješ?" usmála se ochotná jí s čímkoli pomoct.
"Nechceš si přibalit ještě ty růžové obrázkové ponožky?" podívala se na ni psíma očima.
"Mami! Nechci! Já vím, že na těch ponožkách lpíš. Dala jsi mi je už v jedenácti, to se přece nehodí, abych nosila barbie ponožky v šestnácti! Stejně už mám kufry narvané k prasknutí!" zůstala neoblomná.
"Tak jo, já už nic neříkám!" vzdala se matka a zatvářila se naoko uraženě.
"Dobře! Vezmu si, aby se náhodou mé milované matičce něco nestalo!" rozhodila znepokojeně rukama, líbla matce jednoho velkého hubana na líčko a vyběhla po schodech do svého nového pokojíčku s bílými zdmi polepenými plakáty. Ano, jak říkám, nového. Carol Foxová, šestnáctiletá čarodějka, obor Bystrozor. Asi do jejích deseti let žila společně s matkou v Londýně. Potom se odstěhovaly do Ameriky, kde žily skoro… až do teď. Chodila tam na kouzelnickou školu, měla spoustu kamarádů. Musela se však všeho vzdát a odstěhovat se znovu sem, do hlavního města Anglie, kde se narodila a prožila svoje dětství. Matčino povolání je totiž velice přelétavé. Před lety se do Ameriky odstěhovali jen proto, aby matka dostala lepší práci. Teď se ze stejného důvodu vrátily zpět. Do toho města, kde sídlí ministerstvo kouzel. Má nastoupit do šestého ročníku na nejznámější čarodějnické škole-Bradavice. V deseti letech jí přišel dopis o jejím přijetí. Strašně se těšila, ale to jí dlouho nevydrželo, když jí matka oznámila, že zde už žít nebudou. Byla z toho strašně zklamaná…ztratila toho hodně. Vše co jí zde bylo nejbližší, tedy kromě matky, kterou měla moc ráda. Taky, že nikoho jiného neměla.
Dala se do uklízení pokoje. Měla zde nehorázný bordel, ale takové balení kufrů je náhodou náročná věc, když do školy stěhujete snad všechny věci, které máte. Taky, že měla narvané kufry k prasknutí.
"Ach jo…mě se nechce." žuchla otráveně do křesla a zavřela oči. Měla těch honiček už opravdu dost. Narychlo do Příčné ulice, aby nakoupila vše potřebné, návštěva tetičky Mary, balení kufrů, poučení od mamky, jak se má chovat.
"Tak co, Cleo, těšíš se? zamrkala na pálenou sovičku v kleci. Ta jen dlouze zahoukala a zamávala křídli. I když neuměla mluvit, Carol jí jak kdyby rozuměla.
"Ty se těšíš! Já z toho mám spíše hrůzu…jestli mě přijmou. V Americe je jiná kultura, jiné prostě vše. No a zdá se mi, že Angličané jsou víc arogantní…ale ve skrytu duše se těším. Nechci si to prostě přiznat! Tak je to!" povídala si se sovou. Měla ji už od prvního ročníku. Byla jako její nejlepší přítel.
"Myslíš, že by se něco stalo, kdybych to uklidila…víš jak myslím?" ušklíbla se. Sovička jako před chvílí hlasitě zahoukala.
"Ty uličnice! Já vím, že stojíš při mně!" usmála se, přičemž jí vykoukly nádherně bílé zuby. Rychle sebrala hůlku a zašeptala kouzlo. Vše byla za chvilku v naprostém pořádku.
"Carol?! Co to zase vyvádíš!" křičela dole matka.
"Uklízím mami, uklízím!" odpověděla zavoláním.
"Tak uklízej, ale ne pomocí kouzel, rozumíš? Už minule jsme kvůli tomuhle měli problém, pamatuješ? Asi ne, že?! Tak abych ti to brzo nepřipomněla!" držela si při svém.
"Blablabla…nepochopí ulehčení práce. Proč ji ty mudlovské věci pořád tak vzrušují? Neustále vše musí dělat po mudlovsku, prý je to poučné a výchovné. Třeba pokažený fryťák. Než aby jen mávla hůlkou, odveze ho tu dlouhou štreku mudlovským autem k opraváři, zaplatí za benzín a za opravu…zbytečně utracené peníze!" brblala si uraženě Carol pod nosem. Její matka byla docela velká puntičkářka. Vše muselo být podle pravidel, uklizené pokoje, podlaha se musela blyštět a další pitomosti, jak říkala Carol. Jen na tuto drobnou chybičku byla její matka přesně podle jejích představ.
"Večeře!" hulákala.
"Jojo! Už běžím!" obula si pejskové papučky a s dupotem seběhla dřevené schody.
"Tak co máme dneska dobrého?" oblízla se.
"Kuřátko…s pečenými americkými bramborami!" vytáhla matka s úsměvem z trouby nádherně vonící pečinku.
"Jé, moje oblíbené! Díky mami!" rozzářili se Carol oči.
"To víš…teď už ti zase dlouho vařit nebudu, tak ať se má jediná dcerunka má na co těšit, až se zase vrátí domů…nezapomeň, že zítra musíme brzo vstávat, abychom stihly ten Bradavický expres." připomněla jí a zatím rozdávala jídlo na talíře.
"Neboj, Cleo mě probudí." mávla nevnímavě rukou Carol a nadchnuta se pustila do té dobroty. Kuřecí masíčko se jí rozplývalo na jazýčku, nemohla se ho snad ani nabažit.
"Jen aby!" zvedla prst. Načež se pustila taky do své porce. V místnosti bylo ticho. Ozývalo se jen plápolání ohně v krbu a přežvykování Carol a matky.
Po večeři vše uklidily a sedly si k televizi. Bylo tak kolem deváté večerní.
"Nechceš se jít radši projít?" navrhla mamka. "Víš, jen tak po večerním Londýně. Už jsem zapomněla, jak to vypadá."
"Tak jo." souhlasila Carol, zvedla se a šla se obléct do něčeho teplejšího. I když léto teprve končilo, ale večery zde byly poněkud chladnější.
Obě dvě zahalené v pozdních svetrech vykročili pod světly lamp po chodníku večerními londýnskými ulicemi neznámo kam.
"Scházelo mi to." poznamenala po mlčení matka. Andrey Foxová…38 let. Povoláním čarodějnický poslanec. Studovala v Bradavicích. Dlouholetá kamarádka s paní Blackovou. Manžel z ničeho nic zmizel a od Caroliných pěti let se už neukázal. Matka o tom nechce mluvit.
"Hmm…"
"Tobě ne?"
"Byla jsem malá." odpověděla rychle Carol.
"Aha, tak promiň, že si z minulosti nic nepamatuješ." opáčila se matka.
"Pamatuji, ale nechci to teď rozebírat. Vše je teď nové…a…a čerstvé. Pochop to." pronesla Carol trošičku nervózně.
"Chápu…tak víš co? Nebudeme mluvit. Jen rozjímat, souhlasíš?" navrhla zamyšleně matka. Carol bezmyšlenkovitě kývla.
Asi čtvrt hodiny byl naprostý klid…jen ticho. Až to nakonec Carol nevydržela a promluvila.
"Vyprávěj prosím, jaké to bylo v Bradavicích." žadonila.
"Tak dobře. Bylo tam úžasně. každým rokem jsem se tam nevýslovně těšila. Měla jsem tam svou partičku kamarádek, se kterýma jsem se bavila po celých sedm let. Byly jsme jako jedna rodina. Snažili jsme se mít vynikající prospěch a k tomu ještě získat na škole srdce všech krásných chlapců. Mě v šestém ročníku zaujmul tvůj otec. Nepatřil sice mezi největší krasavce, ale já k němu cítila sympatie. On mě ze začátku nechtěl ale potom naše láska byla vzájemná…no a tak nám to vydrželo až ...až…" přerušila vyprávění a stiskla oči, aby zadržela slzy.
"Maminko nebreč…proč si mi tohle nikdy neřekla? A nechceš se mi ještě náhodou svěřit co se stalo…s tátou?" poslední slovo řekla v naprosté tichosti. Matka se na ni zděšeně podívala a zběsile zakroutila hlavou.
"Dobře, tak mi to neříkej! Nech si to pro sebe! Jsi sobecká!!" urazila se Carol a rozběhla se zpět k domu. Sice nevěda, kudy se vrátí, ale dělala prostě uraženou a ublíženou. Musela utéct. Matka se rozběhla za ní.
"Carol! Počkej! To nejde ti to tak jenom říct. Je to malinko složitější. No a myslím, že ještě nejsi schopná přijmout pravdu, chápeš?" volala za ní. Carol se zastavila a počkala na ni.
"Podle tebe jsem malá na všechno, co je důležité! Jen při maličkostech jsem už velká holka, co?" nafoukla líce.
"No tak, Carol. Nenuť mě. Nemůžu ti to ještě říct, chápeš? A vůbec, nechme toho. Pojďme se bavit radši o něčem jiném." chtěla změnit téma.
"To je tvůj přístup. Utéct od problému, co?" nedala se Carol.
"Carol, prosím." žádala skoro žalostně. Ona však neodpověděla a tak matka rovnou navázala na něco jiného.
"Pamatuješ si ještě toho klučinu, se kterým ses tu bavívala? Syna mé nejlepší kamarádky? No vidíš, tu musím navštívit." připomněla jí matka.
"To myslíš jako…počkat, jak se jmenuje…Siriuse?" otočila se na ni .
"No toho, je přece stejně starý jako ty. Asi chodí do Bradavic…potkáte se tam. Těšíš se?" zeptala se.
"Nevím. Ani ne." zalhala. Už byly u domu. Carol se otřásla zimou.
"Radši odemykej." vyzvala mámu.
"Neboj…jen musím vyhrabat klíč. Co jsi dnes taková nervózní? Že se těšíš?" ušklíbla se a zatím odemkla. Carol místo odpovědi vyběhla nahoru po schodech a zabouchla dveře od pokojíku.
"Dobrou!" zařvala mezi dveřmi. Matka jen pokrčila rameny a šla do kuchyně. Carol zatím hupsla na postel, vyhrabala pyžamo a odběhla do koupelny. Čistě vysprchovaná teprve zalehla do postele. Bylo kolem jedenácté. Asi tu procházku malinko přepískaly.
Stejně nemohla usnout. Od doby, co jí matka připomněla Siriuse, musela o něm pořád přemýšlet. Bydlely vedle sebe dlouho. Vídávala se s ním každý den. Prováděli spolu různé vylomeniny. Byli nejlepší kamarádi už od svých mladých let. Taky, že si v devíti slíbili, že se vezmou. Měli se rádi. Pusinkovali se každý den. Sirius byl docela posera, zato Carol ho spíš bránila. Ona byla ten nebojácný. Sirius zase takový ufňukánek. Už od mala uměl ale dobře jezdit na koštěti. Jaký bude vlastně teď? Pozná ji ještě? Pozná ona jeho? Budou se bavit? Vzpomenou si společně na své mladá léta?
Tak tyhle otázky ji trápily snad celou noc. Musela seběhnout dolů a dát si nějaké prášky na spánek, protože by zaživa neusnula. Tahle koňská dávka ji ale skolila. Jen co znovu zalehla, spala jako zabitá. Byla to bezesná noc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pasu-Hanka pasu-Hanka | E-mail | Web | 7. října 2007 v 18:33 | Reagovat

Sirius a ufňukánek? Hihi, tak z toho nemůžu :) Je to naprosto perfektní kapitola, píšeš skvěle! Prosím, přidej co nejdříve pokráčko, hrozně se těším ;)

2 Blytobka Blytobka | 7. října 2007 v 19:46 | Reagovat

No tak tadlencta kapitolka je uplně superžůžobombová!!! Děsně se těším, až zase přibude nějaká další...to bude bezva... =D =D =D

3 Blackes Blackes | E-mail | Web | 7. října 2007 v 20:38 | Reagovat

krása...fakt nádherný, ale jako si fakt nedokážu představit Siriuse jako poseru, kterého musí bránit holka...těším se, jak to bude pokračovat

4 Ifulda Ifulda | E-mail | Web | 8. října 2007 v 10:52 | Reagovat

Nádherná kapitolka!!!

Jo a máš u mě štafetu ;o)

5 Lucííík Lucííík | 8. října 2007 v 12:25 | Reagovat

Skvěle začínající povídka....doufá že to tak bude pokračovat dál...už se nemůžu dočkat až se zase potkají...:-)

6 Denisa Denisa | 8. října 2007 v 16:35 | Reagovat

nádherný doufám že další přidáš co nejdřív

7 Betty Betty | Web | 8. října 2007 v 19:18 | Reagovat

Máš u mě řetězák tak si ho vyplň a dej na blog!!

8 silvinka silvinka | 9. října 2007 v 10:31 | Reagovat

teda to vypadá moc dobře.Už se těším na Siriuska,jak na ní bude reagovat

9 wisty wisty | Web | 9. října 2007 v 20:50 | Reagovat

jezdil na koštěti!!! to mě fakt dostalo!!!

je to úžasný, určitě pokračuj, už se moc těším na další!!!! :)

10 ZuziRůže ZuziRůže | Web | 10. října 2007 v 21:56 | Reagovat

Máš u mě štafetku, promiň...:-}

11 Nikky Nikky | Web | 13. října 2007 v 16:53 | Reagovat

Ksvely tesim s ena dalsi:D..vazne hzeky a i ostatni tvoje povidky:)

12 pantherka pantherka | Web | 14. října 2007 v 14:12 | Reagovat

je to krásný!!! Už se těšim na pokráčko :c)

P.S - Kdybyste někdo chtěl, prosím koukněte se na můj blog s povídkama, byla bych moc vděčná, dík :D

13 Jane245 Jane245 | Web | 22. října 2007 v 21:28 | Reagovat

Vyzera to zatial dobre. :) velmi pekne pises, dufam, ze to len tak nenechas. nechces sa spriatelit? ak hej, pls daj mi vediet na blog, dakujem

14 Sii Sii | 26. října 2007 v 21:36 | Reagovat

tak to se teda se Siriem řádně sekla :)

15 Jenny Jenny | Web | 29. října 2007 v 18:05 | Reagovat

Dobrýý..to bylo skvělý jdu dál..moc hezky napsaný...

16 Katherine Katherine | 30. října 2007 v 21:02 | Reagovat

Pekna kapitolka ... prosim dalsi kapitolku, nemuzu se dockat toho, jak se bude tvarit Sirius az ji pozna a jestli ho bude shazovat pred kamarady a vytahovat na verejnosti, jaky byl Poberta '' ufnukanek '', kdyz byl malej :)

17 Ylil Ylil | Web | 3. listopadu 2007 v 21:59 | Reagovat

no tak začíná to skvěle, ale u toho kuřete mi přišlo, že ty zdrobněliny jsou trošku přehnaný...No a teda Sirius - hmmm, tak to asi bude pro ní šok, co, až pozná jak se změnil...

18 monika monika | 4. prosince 2007 v 20:49 | Reagovat

super kapitolka ... jsem zvedava , jak budou reagovat az se uvidi . prosim napis novou kapitolku co nejdriv

19 haňula haňula | 12. prosince 2007 v 17:42 | Reagovat

jé tohle se mi moc líbí, jen doufám, že další kapitola bude co nejdřív

20 Paige Paige | Web | 25. ledna 2008 v 18:31 | Reagovat

Pěkná kapitola...ale toho ufnukanýho Siriuse si fakt nedovedu představit:)))

Ps: Nechceš spřátelit??

21 Blytonka Blytonka | Web | 17. února 2008 v 17:53 | Reagovat

No tak myslím, že mluvím za všechny, když se zeptám, jestli NĚKDY jetě něco přibyde. Víš, podle mě píšeš vážně skvěle a na tuhle povídku jsem se děsně těšila, ale copak to jde napsat kapitolu a pak 4 měsíce nic? Já vím, že ani u mě nějak extra kapitolky nepřibývají, ale ... No prostě se ptám, jestli jsi s tím sekla nebo jestli ještě budeš psát, no... =((

22 Betty Betty | Web | 20. února 2008 v 14:24 | Reagovat

souhlasím s Blytonkou, píšeš nádherně a nic nepřidáváš:(

23 bláňa bláňa | 5. srpna 2008 v 9:24 | Reagovat

pokračování ti nic neřiká??

24 fanynka12 fanynka12 | 19. dubna 2009 v 22:10 | Reagovat

pěkný ,bude pokráčko?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama