2. Nečekané obrátky

17. srpna 2007 v 9:31 | Martina |  Povídka Samantha
Přidávám druhou kapitolu, dneska přidám ještě jednu, tak se těšte.
V téhle kapči toho Sam prožije vážně hodně na to, že vše zvládne v jeden den :)..., tak se dejte do čtení...

Tak dnes mě konečně pustila z komůrky. Hlídala mě snad pořád a tak jsem se nemohla ani vypařit. Dnes mám zase zpívat. Už se celkem těším, páč mám dobrý plán jak si pár prachů šlohnout pro sebe. Teď jen přežít tento den a večer bude. super. To se totiž musím umýt a můžu si vzít své společenské šaty. Nejsou sice nic moc, ale jsou nejlepší co mám!
"Sam! Pojď sem!" vřeštěla zas Prašivince.
"Co potřebuješ paní?" ptala jsem se otráveně.
"Máš tu zákaznice! Jo a ten tón si odpusť! Je ti to jasné?" upozorňovala mě.
"Jistě paní!" pípla jsem.
"COŽE? Já tě neslyším!" křičela.
"ANO PANÍ!" zařvala jsem.
"Tak nahlas nemusíš. Zdá se mi, že si dneska nějaká drzá!" Přivalila se sem šedivá babina, která ty její prašivé vlasy měla svázané do drdolu.
"Promiňte paní." omlouvala jsem se.
"Jestli se tak budeš chovat, dnes nikam nepůjdeš!" vedla si svoji dál.
"Ale-" přerušila mě.
"Žádné ale! Chovej se slušně nebo to s tebou špatně dopadne. Jo a myslím, že jsi už starší a tak do toho tvého boje už nemusíš chodit…aspoň budeš mít víc času tady na práci. Bude to pro tebe užitečnější. V sobotu už nebudeš mít ty tři hodiny volna, ale budeš pracovat teď i v hospodě…i v neděli. Ale budeš končit tak ve 4 hodiny. Potom budeš mít volno." šklebila se.
"COŽE?!!!" zařvala jsem hystericky.
"Co cože! Je to tak a neřvi. Vše už jsem zařídila…jo a ty tvoje věcičky…no ten meč a další harampádí jsem už prodala. Byl z toho docela slušný výdělek. Aspoň mám na šperk. Jo? Že jsem hodná. Takhle ti zařídit práci, že?" Ten její falešný úsměv nenávidím. Po těchto slovech jsem zůstala jako opařená. Nedokázala jsem ze sebe dostat jediné slovo. Málem jsem omdlela. teď se mi do očí hrnuli slzy velké jak kola od vozu.
"Tak co na to říkáš?" pohladila mě. Její ruka se mě hnusila…chtěla jsem křičet, ale nešlo to! Místo toho jsem se rozběhla pryč…pryč z tohoto hnusného domu! Pryč, co nejdál od této kruté ženy! Pryč od všech těch prací a trestů…No, ale daleko jsem teda nedoběhla. zastavila mě jedna tetka s jejím synem. Asi vytušili, že se něco u nás stalo. Byli to známí s tou babinou, kterou nejnejnejnej na světě nenávidím! A tak mě zavedli zpět…
"Proč si utekla?" ptala se hned Prašivnice. Dobře ví, co mi teď provedla. Potvora jedna!!!
"Proč asi!" rozkřičela jsem se. Teď je mi už vše jedno! Klidně jí i vytrhám vlasy z hlavy! Chci stejně už jen umřít…to je jediné co si přeji! Prosím! Smilujte se nade mnou!
"Co na mě křičíš?" pustila se do hádky Prašivnice.
"A proč ne?! jsi ta nejodpornější osoba na tomto světě! Jsi čarodějnice, jedovatá zmije, nána pitomá a-a-a…!" nemohla jsem už pokračovat. Znovu jsem se rozbrečela a vběhla do komůrky a zamkla se. I když na mě klepali, neotevřela jsem. Taky proč. Kdyby mi ještě jednou přišla teď na oči, asi bych to nevydržela…
Uklidnila jsem se asi až za tři hodiny a další tři jsem spala. Potom mě probudil její hlas.
"SAM! Jsi tam?! Vím, že si. Rozhodla jsem se, že takhle to dál nepůjde. Jsi totiž nezvladatelné dítě a tak budeš muset jít do léčebny v Londýně. Dnes naposledy uvidíš Prasinky, zazpíváš jim na rozloučenou v hospodě a ráno si pro tebe přijedou z tohoto kouzelnického ústavu, pro duševně choré. Takže vylez…za chvíli budeš přece zpívat." oznámila mně tvrdou skutečnost Prašivnice.
"Hm." pípla jsem. Byla to další tvrdá zpráva za tento den. Do toho ústavu nepůjdu. jsem naprosto zdravá a ona to dobře ví. Chce se mně jen zbavit…a taky zbaví. Dnes si obleču ty nejlepší šaty co mám. Do zpěvu dám všechny svoje síly ať se naposledy vyzpívám. Potom nastane poslední hodinka mého ubohého života. Zabiju se. ANO! Skočím ze srázu a ukončím tento nebohý život! proč jsem se vůbec narodila? PROČ? Tento život nemá cenu…bylo by to strašné…žít za mřížemi mezi nemocnými…mít svázané ruce…je to takový ústav před smrtí. No a já se zavraždím ještě před ním! To bude úleva.
Načež jsem vylezla z komory, převlekla se, umyla a učesala. Prašivnice usoudila, že teď už nemá cenu mě nějak trestat, zbavila se mě. A to navždy!
V hospodě už bylo plno. Asi se všude už provalilo, že tu dnes budu zpívat naposledy. Tak aspoň na konec větší publikum na konec života.
"Á, tak tady je naše milá zpěvačka! Tak nám něco zazpívej naposledy…dozvěděli jsme se, že půjdeš na konzervatoř! Tak blahopřejem!" přivítal mě hospodský. Tss, prý konzervatoř! Dobře si to Prašivice zařídila. mazaná babka, ale až se zabiju, vše se provalí a budeš za tyranku! Mě se uleví a tobě přihorší…super vítězství!
"Tak co nám dnes zazpíváš?" ptali se diváci.
"Uvidíte!" odvětila jsem a začala zpívat. Dnes jsem naladila smutnou melodii o dívce, která neměla rodinu. všichni mě nadšeně poslouchali, jiní se divili m é kráse. Když nejsem špinavá, vypadám docela hezky. Dnes jsem měla Mé plavé vlasy po lopatky maličko zvlněné a spletené do ohonu. Po první jsem se namalovala a vzala si tyhle světle fialkové šaty skoro po zem. Půjčila jsem si je totiž od Prašivnice. Nic na to neřekla. To je ale velmi zajímavé…už by mě jinak hnala.
Do zpěvu jsem vložila úplně všechno a pode toho to i vypadalo. Se svým výkonem jsem byla nadmíru spokojená…podle mě se mi to povedlo asi nejlíp, jak jsem to dokázala zazpívat. Načež zazněl velký aplaus. Tzv. že tleskalo těch deset lidiček v hospodě! J No a pak si všichni se mnou podávali ruku a blahopřáli mi k dnešnímu úspěchu a ať se mi na konzervatoři daří. Jsou hloupí, páč na konzervatoř bych mohla jít až bych vyšla střední, no mě je teprve 15! Zajímavé, že na to ještě nedošli. Už jsem si snad podala ruku s každým. Ale počkat…úplně u vchodu stálo cosi malého a zabaleného v dlouhém černém mokrém hábitu. Ani se nedivím. Lilo jako z konve. Okamžitě to ke mně přispěchalo, sundalo kápi z hlavy, a vida, byl to takový malý vousatý človíček. Co mi může asi chtít?
"Dobrý večer mladá dámo. Já jsem Bradavický profesor. Mé jméno je Kratiknot. Byl jsem okouzlen vaším zpěvem. Jste ještě mladá a k tomu velmi nadaná! Blahopřeji!" třásl mi rukou.
"Děkuji." odvětila jsem mile.
"No, víte, mám na Vás prosbu. Jak už jsem říkal, Váš zpěv je překrásný. Takže přejdeme k věci. Hned zítra se má konat závěrečný školní ples a má tam vystupovat i náš školní sboreček, který mimochodem vedu. A ten problém je, že nám chybí sólový zpěvák. Tak teď se vás oficiálně ptám, jestli by jste nechtěla na tom plese zpívat. Co na to říkáte?" vychrlil na mě. Úplně mě to zaskočilo. Tak tohle jsem teda nečekala.
"No, já-já mám trému…tady jsem taky nechtěla zpívat. Až po delší době, kdy už jsem znala snad všechny z této hospody jsem něco zazpívala a od té doby tu i zpívám. Já mám ale doopravdy velkou trému!" Tahleta nabídka se mi velmi zamlouvala. Úplně jsem zapomněla, že chci vlastně dnes skončit s životem. Stejně si myslím, že bych se k tomu neodhodlala. Tohleto byla jen záminka jak nejet do ústavu…super, musím ji vzít…ale ta tréma…no nevím. Asi to dopadne špatně.
"Prosím Vás! Toho zpěváka nutně potřebuji! No a ta tréma by se přece dala nějak vyřešit, ne? Máme přece lektvary na povzbuzení." žadonil.
"Tak, asi jo…ale je tu ještě jiný problém. Víte, já nechci, aby mě studenti poznali. Víte, nemám u nich moc dobrou pověst…a-a nedopadlo by to tak jak si přejete." stěžovala jsem si.
"Můžete mít přece masku! Je to tak jednoduché! Takže to berete? Ano? To je naprosto úžasné! Takž zítra přesně ve čtyři hodiny odpoledne buďte na hradě. Pošlu pro Vás jednu mou sboristku. Ta Vás k nám zavede. S účesem ani šatami si nedělejte starosti. To bude až na místě. Štědře se Vám zato odměním…no a jestli by jste chtěla, můžu promluvit s ředitelem Brumbálem, jestli by jste mohla být přijata na Bradavickou školu dalším rokem. Co říkáte?" navrhl mi. Myslím, že se konečně Bůh nade mnou smiloval a učinil zázrak! Já budu zpívat a vezmou mě do Bradavic? To je snad jen SEN! Do Bradavičko školy jsem si přála chodit hned, jak jsem se o ní dozvěděla, ať jsou tam studenti jací jsou…no a taky umím strašnou spoustu kouzel! Chci být známá kouzelnice! Tak tenhle sen se rozplynul strašně brzo, protože Prašivice mi řekla, že tam nemůžu jít ze dvou důvodů. Takže za 1) Mi nezaplatí školné, učebnice, prostě nic. No a za 2) Kdo by jí pomáhal v krámku? Tak tohle byla ta drsná realita. Taky jsem kvůli tomu byla pořád nešťastná. Bylo to jen skryté velké přání, které se asi nikdy nesplní. Když mi bylo jedenáct, no a pak dvanáct, roky neustále ubíhali, měla jsem už dávno na škol být. Určitě by mě tam nevzali třeba ve 14, když neumím kouzlit. No a tak jsem se začala učit sama. Ve skrytu jsem doufala, že se ještě vše změní. No a tak umím už i učivo 6. ročníku. Ale ani jedno kouzlo, kromě těch dvou, neumím v praxi. Ale teď jsou obě dvě věci vyřešené! Ta první: Školné i ostatní věci mi zacvaká někdo jiný…no a já si možná budu vydělávat zpěvem, tak to částečně splatím. No a ta druhá: Přece mě Prašivice vystrnadila! Tak a teď ale pěkně utře nos! Jo, ale co by mě teda ještě zajímalo, je to, kdyby všechno vyšlo, kde budu přes prázdniny? U Prašivice ani náhodou! Na to se potom musím Kratiknota zeptat.
"BERU!" odpověděla jsem z velkým nadšením.
"Výtečně, tak jsem si to představoval…budete chodit do Bradavic a zpívat v mém sboru! No, ale zaslechl jsem, že máte jít na konzervatoř…je mi to divné, že na konzervatoř ve vašich letech…hm-"
"To je malinko jinak, víte? Ale momentálně to teď nechci vytahovat. Určitě beru Bradavice!" přerušila jsem ho.
"Takže zítra přijdete?" zeptal se ještě jednou pro kontrolu.
"Fakt ano…promiňte, nemám moc slušné vychování…Ehm, jistě. Přijdu přesně ve smluvený čas!" řekla jsem vítězně.
"Tak dobře. Já už musím jít. Nashle slečno…jak se jmenujete?" zrozpačitěl.
"Á, promiňte, já zapomněla. Samantha." podala jsem mu ještě jednou ruku.
"Dál vaše jméno nepokračuje?" dožadoval se příjmení.
"Bohužel ne…je to pro mě těžké nevědět, čí vlastně jsem…ale už jsem se s tím vyrovnala."
"Moc se Vám omlouvám, nechtěl jsem se Vás dotknout." omlouval se.
"To nic…tak zdar…eee, nashledanou zitra." vyprovodila jsem ho. Byla jsem šťastná asi nejvíc ve svém životě…a ještě jedno plus bylo, že Prašivnice vyslechla náš rozhovor…tak jí nic nemusím vysvětlovat. Stejně by mi nevěřila. Jen jsem se na ni vítězně zakořenila a šla jsem do společnosti za ostatními. Nemohla jsem si nevšimnout Prašivničiné mlčenlivosti a neustálých zlých pohledů, které na mě vrhala. Zpívala jsem ještě čtyřikrát než byla uzávěrka. Načež jsem se vypravila domů. Musela jsem na ni počkat, no a tak mě celou cestu zpovídala.
"Co to chtěl?!" vyzvídal i když vše dopodrobna věděla.
"Vždyť to víte paní, tak se mě neptejte!" odfrkla jsem si.
"To neznamená, že když jdeš do Bradavic, se budeš ke mně takhle chovat!" okřikla mě. Uvědomila jsem si, že má za mě zodpovědnost a tak si nebudu radši vyrypovat.
"No a co když ti to jednoduše zakážu!" napadlo ji.
"To bych být vámi nedělala. Všichni by se totiž dověděli o tom ústavu a jak jste se ke mně za ty roky chovala. A myslím, že tohle si vy nepřejete. Že ne?" zaútočila jsem.
"Chceš mi vyhrožovat?" vřískla.
"Já jen dělám, to co vy ty roky mě…no a myslím, že Bradavice mě pomohou abych lépe vyspěla…a pak vám vše oplatím! Nebojte se. Samozřejmě to myslím jen a jen v dobrém. Za vaši lásku, co jste mi za ty roky dávala se vám musím nějak odvděčit, ne?" řekla jsem ironicky. Prašivnice se maličko lekla. Šlo to na ní poznat i když byla tma jako v pytli. Taky přestala na moment mluvit.
"Tak dobře…vím něco o tvé minulosti, ale to nemám v plánu ti říkat…nemohu se k tobě chovat jako k normálnímu člověku, když…ale to je jedno. Málem jsem se prořekla. Takže to uděláme následovně. Ty nic o mých plánech neřekneš a já tě nechám v bradavicích…přes prázdniny můžeš zůstat u mě, ale nezaručuju, že se to o moc tu zlepší. Stajně nevím, kde bys jinde bydlela…no a podle listin jsem tvůj vychovatel a na ten ústav tě můžu poslat kdykoliv chci i kdybys byla zcela normální. Vůbec nevíš z jakého důvodu nechci abys šla na Bradavice. Kdyby totiž věděli…NĚCO, tak tě okamžitě všichni zavrhnou." Vyprávěla. Hrklo ve mně, když začala mluvit o takovýhle věcech. Proč by mě měli zavrhnout? Proč?
" To není pravda! A co vlastně víte o mé rodině?" nevěřila jsem vlastním uším.
"Zapomeň na to co jsem ti teď řekla! Je to jasný? A ať už se mě nikdy na tohle téma neptej! Rozumíš?" třepala se mnou.
"Au! Rozumím!" vykřikla jsem. Co to do ní vjelo? Je úplně jiná! Jestli myslí, že to takhle nechám, tak to se tedy velice plete! Musím o své rodině zjistit vše! Do konce už nikdo z nás nepromluvil. Mlčení bylo asi nejlepší řešení teď. Potřebuji totiž vstřebat všechny novinky tohoto dne. Je toho na mě až moc. Ráno šok, teď šok. Ráno ty nejhorší zprávy, které mě mohli potkat…teď se mi zase splnila celoživotní přání. Možná časem zjistím i něco o mé rodině…kdoví, jestli dnes vůbec usnu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peťka Peťka | Web | 17. srpna 2007 v 12:36 | Reagovat

supeeer kapča.. zajímalo by mě kdo Sam vlastně je

2 Ifulda Ifulda | E-mail | Web | 17. srpna 2007 v 16:55 | Reagovat

Senzaaaa!!! Jdu honem na další!!!

3 Ylil Ylil | Web | 21. srpna 2007 v 8:54 | Reagovat

hmm, začíná se mi to moooooc líbit...jdu rychle na další...

4 Adad Adad | E-mail | Web | 26. srpna 2007 v 22:31 | Reagovat

Moc hezká kapitola!!! Jen mám takovou malou připomínku na konzervatoř se chodí z devítky, je to místo střední!!!! Hned jdu na další...

5 Adad Adad | E-mail | Web | 27. srpna 2007 v 21:19 | Reagovat

Je to skvělý!!!!!!!!!!!!!!!!!! Jen mám takovou malou připomínku, na konzervatoř se chodí ze ZÁKLADKY!!!!!!!!!!!!!!

6 Adad Adad | E-mail | Web | 27. srpna 2007 v 21:22 | Reagovat

Omlouvám se, že jsem to sem vložila 2x, ten blog, internet nebo můj počítač, je nějakej zasekanej... :o/

7 Breila Breila | Web | 2. září 2007 v 16:50 | Reagovat

páni to je něco jsem vážně zvadavá :-) jdu na další čtení..

8 verca verca | E-mail | Web | 27. září 2007 v 20:24 | Reagovat

senzace

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama